Dne 23. 4. 2014 se vypravilo 48 studentů třetích ročníků na celodenní exkurzi. Konečnou stanicí byl koncentrační tábor Osvětim. Cestou jsme se zastavili na česko-polské hranici v Těšíně. Dozvěděli jsme se také spoustu informací o Těšínsku.
Cesta pokračovala přímo do Osvětimi. Vstoupili jsme do brány, na které je velmi známý nápis ARBEIT MACHT FREI (“práce osvobozuje”). Tudy procházeli vězni každé ráno a každý večer. Aby proces průchodu touto poměrně úzkou cestou ubíhal rychle, tak zde byl malý orchestr hrající hudbu ne pro pobavení, ale aby dělníci v rytmu hudby rychle odcházeli/přicházeli. Vězni zde pracovali od rána do večera a museli podstoupit dvakrát denně dlouhé počítání všech lidí, jestli někdo nechybí, jednou to trvalo dokonce 19 hodin! Když se nějaký vězeń pokusil uprchnout, tak za něj byli potrestáni a zabiti jiní. V pracovním táboře bylo asi cca 30 zděných budov pro vězně. Z většiny z nich byly vytvořeny muzea plné dobových fotografií či věcí, které si s sebou nešťastní lidé do koncentračního tábora brali v důvěře, že zde začnou nový, lepší život. Mohli jsme navštívit místa, kde byli lidé velmi krutě trestáni a zeď u které byli stříleni. Nakonec jsme vstoupili i do vyhlazovací komory, která byla používána Němci jen krátkou dobu, protože byla malá a neúčinná. Po příchodu zavládlo mezi námi všemi klid a ticho. Klidně se vsadím, že mnoho z nás přemýšlelo nad tím, co by to znamenalo být na tom stejném místě o několik desítek let zpátky – v době druhé svět. války.
Druhá část prohlídky pokračovala v Osvětimi-Birkenau, největším nacistickým vyhlazovacím táboře. Když nám Osvětim I. připadala jako hrozné a kruté místo plné smrti, tak zde jsme mohli být svědky koncentračního tábora, kde nebylo 30 budov pro pracující lidi, ale rovných 300. Němci ale stihli velkou část z nich před příchodem Rudé armády zničit a spálit včetně dvou krematorií, která byla jen kousek od místa, kde přijížděl vlak s nic netušícími lidmi, kteří za několik desítek minut byli již mrtví. Zabíjení lidí zde probíhalo jak na běžícím páse. Jeden by řekl, že Němci vážně neměli srdce a kouska citu v sobě. Opravdu nechápu, jak toho někdo mohl být schopen. V Osvětimi-Birkenau byly ještě mnohem horší podmínky. Každou chvíli zde mezi dělníky propukaly epidemie. Nikdo si nemohl být jistý, jestli se zítra probudí a přežije celý den, aby pak to utrpení mohlo začít znova. Němci se k nim nechovali jako k lidem, ale jako k dobytku a ještě mnohem hůř.
(Kristýna Šerá, 7. A8)
Odkaz na fotky z Osvětimi http://www.zonerama.com/Link/Album/310918