Na neděli 7. dubna byla naplánována další akce gymnaziálního Turistického klubu, protentokrát se stala programem kratší, cca 17 km dlouhá trasa z Kozlovic přes hukvaldskou oboru, hrad Hukvaldy, nejvyšší vrchol Palkovických hůrek Kubánkov (660 m n. m.) a okolí Ostružné (616 m n. m.) do Palkovic. A tak příhodná předpověď počasí, zajímavý program (i přes absenci vysokých beskydských kopců) a přítomnost našich pedagogických stálic, jejichž neotřelé hlášky již samy o sobě zaručují notnou dávku humoru, byli lákadlem k dalšímu výletu do přírody. Není se proto čemu divit, že jsme se ráno na autobusovém nádraží sešli v celkovém počtu 14 turistů.
Vystupujeme u pily v Kozlovicích a s nadšením Turistickému klubu vlastním vyrážíme směr Šmiřákův mlýn. Zde obdivujeme jeho přestavbu na moderní areál s historickými prvky a keškaři, ano, opět bylo naplánováno i potřebné (či povinné?) minimum těchto zastávek, zjišťují své indicie. Proto také brzy došlo k chvilkovému rozdělení naší velké skupinky na dvě menší. První část se vydala chodníkem Leoše Janáčka bez zastávky pomalu směrem k hradu, druhá zmateně běhala přes cestu a zase zpátky, „hejtovala“ špatné zaměření krabiček a smála se skupince druhé a jejímu fantastickému naplánování času zahájení hradní prohlídky (na kterou musela tři čtvrtě hodiny čekat). Po přibližně hodinové prohlídce (kde nejmenovaný student Dějepisného semináře prokázal možná větší úroveň vědomostí než průvodkyně) se vydáváme opět už společně jihozápadními svahy Palkovických hůrek přes stejnojmennou přírodní rezervaci na vrchol Kubánkova. Cestou už v zájmu zachování duševního zdraví většiny většinu kešek obětujeme. Po pozdním obědě na Kubánkově přenecháme místo u ohniště skautům a odlovíme si aspoň tu vrcholovou. Pan Marek, konejšen sliby pana Ehla o ukázce místa, kde po sobě oceán zanechal turbiditní geologické formace, již nedočkavě odmítal dopustit další kešování, což ostentativně vyjádřil odchodem od lovu další z nich. Nastala chvíle „Ch“. Okamžik, na který jsme všichni čekali. Hrobové ticho, nikde nikdo široko daleko, ptáci raději ani nezpívají, hluk v kolektivu utichl… Pan Marek zaujat, nadšen, ba dokonce okouzlen a představami naprosto omámen sestupuje v doprovodu kolegy Ehla do slibovaného lomu. Poklad nalezen! Pravidelně se střídající vrstvy sedimentárních hornin zvedají pedagogové nad hlavu, fotí je ze všech úhlů a vskutku velmi zaujatí studenti nad nimi ani nedutají. Nezainteresovaný a drzý kolemjdoucí by si snad mohl pomyslet, že je to snad ani nezajímá. Opak byl však rozhodně pravdou. Všechno dobré ale jednou končí, a proto musel následovat poslední úsek do Palkovic, na kterém si znavené dolní končetiny všech „odpočaly“ při chůzi po sice rovném, ale sluncem zalitém a tvrdém asfaltovém koberečku.
Při čekání na zpáteční autobus nacházíme místní michelinskou „Osterii Francescanu“, kde se však spokojíme pouze s chladným pitivem a nanuky. Cestou zpátky domů nás v autobuse všechny provází únava a samozřejmě také nadšení do pondělní školy, zvláště letošní maturanti své nadšení z učení maturitních otázek nehodlají nijak skrývat. Závěrem bych chtěl poděkovat oběma pedagogům i všem studentům za skvěle strávenou neděli a apelovat na jejich ostatní líné spolužáky, aby si z nich, zejména poté z mladé trojice vytrvalých primánek, jež jsou věrné Turisťáku již od svého příchodu na rožnovské gymnázium, vzali příklad.
(s kosmetickými úpravami RE) Dominik Holiš, 8.A8