Když se řekne Rusko, každý z nás si pod ním představí něco jiného. Někdo dokonce dostane strach a řekne vám, že by se do této země nikdy nepodíval. Názory ohledně Ruska jsou hodně individuální a odlišné. Abych se přiznala, také jsem měla obavy, když jsem se dozvěděla, že bychom se do něj mohli konečně podívat a nevěřila jsem, že bychom mohli všechno stihnout zařídit za tak krátkou dobu. Ale nezalekli jsme se. Můj milý spolužák, kterému jsme všichni moc vděční, protože zajišťoval většinu věcí, Standa Šenkýř s paní Rudněvovou a paní učitelkou Polinou Andereevnou z Ruska začal plánovat. Neutekly ani dva měsíce a my jsme měli víza, sbalené kufry a byli připraveni vyrazit na neočekávané dobrodružství.
Už v Rožnově na nádraží jsme zjistili, že i kdyby se nám Moskva nelíbila, výlet si užijeme minimálně kvůli sestavě lidí, ve které jsme výlet měli zažít. Z mého pohledu můžu říci, že jsme si neskutečně sedli a naladěni na stejnou vlnu humoru jsme se neustále smáli a v horších chvílích, kdy se nám po tolika ušlých kilometrech pletly nohy, někteří jedinci padali a roztrhli si díru na kolenu, na jedněch ze dvou kalhot, které s sebou měli, když už jsme nevěděli kudy kam a to jsme si potřebovali koupit vodu, tudíž najít supermarket, což se může zdát být velice jednoduché, nýbrž není, i v takových situacích jsme však drželi při sobě, navzájem si byli oporou a započali nová, nebo utvrdili ta stará, přátelství.
Na letišti nás uvítala Polina se svým žákem a budoucím členem naší party Egorem [Jegorem], kteří byli velice přátelští a milí a téměř ihned jsme mohli využít hodin ruštiny, protože se nás ptali, jaký byl let, a my samozřejmě byli zvědaví na všechno okolo Ruska. Nasedli jsme do mikrobusu a již při projížďce noční Moskvou nám všem spadla brada a nemohli jsme se odlepit od okýnek. Bylo to, jako kdybychom se přenesli do úplně jiného světa. Jestli jste někdy slyšeli říkat Rusa, že je něco “balšoe” tedy velké, věřte mi, že tím myslel obrovské. V Moskvě neustále musíte vzhlížet k nebi, protože moskevské budovy se ho všechny dotýkají a jsou doopravdy neskutečně vysoké.
A tak jsme tedy konečně byli v Moskvě. Viděli na vlastní oči všechny zajímavosti, o kterých nám vyprávěla paní Rudněvová, a které jsme znali jenom z Google obrázků, jmenovitě všemi známé Rudé náměstí s chrámem Vasila Blaženého, mauzoleum Lenina, chrám Krista Spasitele, Moscow-City nebo Tretjakovskou galerii. Ochutnali ruskou kuchyni, zkusili si rušný život ve víru velkoměsta, kde všichni neustále za něčím spěchají. Pochopili, proč se říká, že je někde “zima jako v Rusku”, projeli se ruským metrem, zúčastnili se divadelního představení, navštívili Kreml, což se normálním smrtelníkům nestává, také jsme posléze zjistili, že paní Polina napsala dopis prezidentovi Ruské federace, jestli bychom se mohli prohlídky zúčastnit. Navštívili školu, kde jsme viděli zase jiný způsob učení a hlavně nás překvapil a zaujal výklad paní učitelky literatury. Uměla si získat pozornost, vyzařovala z ní přirozená autorita a učivo podávala velmi poutavě, takže jsme se asi všichni shodli, že by některým kantorům mohla jít příkladem. S mladšími žáky jsme si zahráli volejbal, takže jsme kromě ruštiny a znalostí ruských spisovatelů využili i zkušenosti z hodin tělocviku. Stali jsme se účastníky nahrávání záznamu pro místní školní rádio a se školou jsme se rozloučili koncertem, který pro nás připravili místní žáci a učitelé. Jednou večer jsme dokonce zašli na “katok” do Parku Gorkovo, tedy kluziště pod širým nebem, které vypadalo jako menší parčík s mnoha uličkami, kde, když už jste nemohli, zabočili jste na čaj nebo do kavárny, a kde nad vámi svítila vánoční světýlka, která jinak zdobila už pomalu celou Moskvu, takže jsme také nasáli trochu té vánoční atmosféry. Denně jsme průměrně nachodili 16 kilometrů a vraceli se unavení, ale plní dojmů, s úsměvem na rtu, prostě jsme se každý den drželi slavného výroku “Carpe diem”, tedy “Užívej dne”. A můžu říct, že jsme si to užili doopravdy naplno. A s tímhle pocitem jsme se také vrátili zpátky domů.
Moskva si tedy získala místo v mém srdci a upřímně můžu říct, že se do ní budu vždycky ráda vracet a budu vzpomínat na všechny ty krásné zážitky. Kdo váháte, tak rozhodně jeďte! Stojí to za to! Kdo totiž neviděl, neuvěří.
Na závěr chci ještě jednou moc poděkovat Standovi, všem ruským přátelům, opravdu za všechno, co pro nás udělali, paní ředitelce, že nás podpořila, a obrovské díky patří paní učitelce Rudněvové, bez které by to jednoduše nešlo. A všem, se kterými jsem v Rusku byla, děkuju prostě za všechno.
S úsměvem na rtu,
Veronika Onheiserová, 7.A8