Bylo jarní ráno, 11. dubna, teplé ráno, slunné zas, k výletu zval Ehlův hlas, kde podbeskydský zaváněl háj…
– a tak jsme se sešli v poměrně malém, leč o to nadšenějším hloučku na rožnovském nádraží, těšíce se na poznávání (nejen) vulkanických reliktů pod taktovkou pana Ehla, Malíka a Marka. První úsměvný problém na sebe nenechal dlouho čekat, když jedna z účastnic nesprávně odhadla výpočet času, který je zapotřebí na umytí a vysušení vlasů, a doslova před očima si nechala náš vlak odjet. Pod pevným telefonním vedením však nešťastnice šla do sebe a stopnutý vůz ji dovezl až do Krhové. A tak jsme vyrazili.
Zpočátku poměrně hustě osídlenou krajinu záhy vystřídaly lesy, prázdné pláně a otevřená pole. I přesto, že organizátor celého výletu pan Ehl sliboval, že nepůjde o nic ?horského?, jsme se plazili do stále příkřejších kopců. Zhruba v polovině cesty se k nám připojil pan Marek, jenž dle svých slov musel jít předem omrknout terén, neboť se při nekonečném čekání na nás nudil. I přes zvyšující se teplotu se nám neustále naskýtaly obrazy malebné krajiny, tu a tam jsme byli učiteli poučeni o místní vegetaci, říčních pramenech či slibovaných vulkanických reliktech. Ač nejsem biolog ni geolog, výklady byly velmi zajímavé, včetně toho o tom, co všechno může vyrůst na kameni; snad až na to, kdy mi na nohu spadl sám předmět doličný. Nejen při obědové pauze celou výpravu bavila úctyhodná energie i kousky psa, respektive fenky Amálky.
Dosáhnuvše vrcholu, jali jsme se chvíli spočinout v trávě a později se vypravili dolů, tedy do Nového Jičína (známého též pod názvem Valašské New Jersey). Zde proběhlo hlasování týkající se návratu, jež podpořilo ideu počkat si nějakou tu minutu na přímý spoj a v mezičase si prohlédnout vybrané pamětihodnosti výše zmíněného města, což se nakonec ukázalo jako poučné a zábavné řešení situace. Něco před sedmou hodinou večerní jsme potom dorazili domů; někteří značně vysíleni ? ať už cestou (slečna Šichtová, neohrožená stopařka), neustálým si opakováním maturitní látky (slečna Šerá, zvídavá studentka) nebo zkrátka smíchem (snad všichni); jiní na obličeji (pan Ehl), na ramenou (já) či ve vlasech (opět já) spáleni, hlavně ale spokojeni.
Myslím, že můžu mluvit za všechny, řeknu-li, že se výlet skutečně vyvedl a očekávání jedině předčil. Závěrem mi nezbývá než vyjádřit lítost nad tím, že jsem na svůj první (a bohužel dost možná i poslední) výlet s Turistickým klubem vyrazila až nyní.
Karolína Foukalová, 8. A8