Pátek večer, nasedám s mamkou do auta a míříme směrem k Lidlu, kde už nás má čekat slečna z Ruska, která se na následujících pár dní stane členkou naší domácnosti a společně s jejími přáteli nejspíš touží poznat naši kulturu a krásy naší země. V hlavě se mi honí nejrůznější myšlenky. Jaká bude? Co když si nebudeme rozumět? A když se jí tu nebude líbit? Co pak? Jak to ty dny vlastně přežiju? Naštěstí jsou všechny obavy zbytečné, na místě srazu nás čeká milá energická slečna s úsměvem na rtu, se kterou si již od začátku máme o čem povídat.
A takhle je to vlastně se všemi studenty, kteří nás přijeli navštívit. Deset skvělých lidí v doprovodu dvou milých učitelek, kteří se nebojí poznávat a jsou pro každou srandu. Společně se jdeme podívat do muzea na masopust, kde procházíme domy našich předků, pozorujeme pravé valašské veselení, plné hudby a tance, je sice zima, ale z oblohy padá sníh a dostává se nám opravdu kouzelné atmosféry. Z oslav míříme na rozhlednu, sice pomalu, protože cesta je namrzlá, ale jistě vystoupáme na vrchol. Poté nás čeká oběd a autobus, který nás vyveze na Pustevny, kde se odehrává obrovská bitva v podobě koulování se a jestli doteď byly mezi námi nějaké ledy, tak se v tento moment prolomují a z nás se stává jedna společná banda. Znavení jdeme našim přátelům ukázat oblíbený místní podnik a to Čajovnu U Slunce, kde hodnotíme náš první společný den, povídáme si samozřejmě v ruštině a začínáme se těšit na zítřejší výlet do Prahy.
Dlouhou cestu ve vlaku si krátíme hraním karet, ke kterým jsme přizvali i stevarda, jinak roznášejícího občerstvení a noviny, loučíme se s ním na Hlavním nádraží a vyrážíme vstříc dobrodružství. Z počátku to vypadá, že vůbec netušíme, kudy jdeme, ale nakonec nalézáme Staroměstské náměstí, kde nám zbývá pár minut, než odbijí hodiny na Orloji. Ve vzduchu je cítit jaro, sluníčko svítí, všichni máme tu správnou náladu a jdeme navštívit jídelnu s tradiční českou kuchyní.
Naše procházka pokračuje kolem Národního divadla, všechny místa doplňujeme krátkým výkladem, který si pamatujeme z hodin ruštiny a dějepisu, poté podél toku řeky Vltavy přes krásný Karlův most, zastavíme se i u zdi Johna Lennona, kde nám atmosféru podbarvuje “Hey Jude” a s touto melodií dojdeme až na vyhlídku u Pražského hradu, kde spatříme dech beroucí pohled na celou matičku Prahu. Samozřejmě nesmím opomenout pěvecké vystoupení před Hlavním nádražím, se kterým se s našim hlavním městem loučíme. Celí znavení, ale plni zážitků, sedáme na vlak a vracíme se domů, kde se připravujeme na návštěvu naší školy.
V osm hodin ráno zvoní a naši ruští studenti jdou navštívit první předměty, jako jsou angličtina, matematika, tělocvik, výtvarná výchova… Nechybí ani prohlídka školy, která se jim velice líbila. Překvapeni jsou hlavně ze studentské místnosti, nejvíce však z nově rekonstruovaných záchodů. Líbí se jim i přístup učitelů k žákům a celkově způsob výuky. I na nás však přišla řada a společně s Polinou Andrejevnou máme hodinu ruštiny, kde se učíme správnou výslovnost, lámeme si jazyk na jazykolamech a snažíme se vymyslet co nejdelší souvětí z nejvíce ruských slov. Po škole si prohlížíme výrobnu svíček Unipar a také Svět kamenů, kde všichni nakupují suvenýry pro své blízké.
Poslední den probíhá v klidnějším duchu. Jako rozloučení jsme si připravili malé vystoupení, kde zpívají, tančí a recitují naši spolužáci, k našemu překvapení si i naši “druzja” připravili představení, sborově nám zpívají “Ztracená bloudím” a to v našem rodném jazyce. Se školou se loučíme a na závěr si jdeme společně zahrát bowling.
Sbaleno, vzkazy a dárky rozdány a nás všechny už čeká minibus na místě, kde to všechno začalo. Teď už má doopravdy přijít poslední sbohem, nechybí slzy a objetí plné dojetí a nám nezbývá než popřát šťastnou cestu a slíbit si, že jsme se neviděli poprvé ani naposled…
Za mě a myslím i za nás za všechny, kteří jsme se projektu zúčastnili, můžu říct, že jsme za něj moc vděční. Poznali jsme nové přátele a nasbírali krásné vzpomínky, jazykové znalosti posunuli zase o krok dál a získali další motivaci, proč ten čas jejich studiu vlastně věnovat. Ne nadarmo se říká, že kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem a jestli díky pár hodinám stráveným nad učebnicí a dávání pozor v hodinách člověk získá to, co my a to nejen zážitky, poznání a kamarády, tak to určitě stojí za to.
Nakonec chci poděkovat naší paní ředitelce za podporu, obrovský dík patří sponzorovi, který nám pomohl financovat náš nabitý program , rodinám, které poskytly úžasné přátelské prostředí, na které ruští studenti stále vzpomínají, všem, kteří se do příprav a samotné realizaci zapojili a na úplně úplný závěr paní profesorce Rudněvové, která vynaložila obrovské úsilí, nejen při horlivém shánění sponzorů, navíc nasadila “vlastní život”, když s námi absolvovala výšlap na zmrzlý Radhošť a bez které by to prostě nešlo, ostatně jako vždycky!
“Da vstreči!”
Veronika Onheiserová, 7.A8